Inscenace
Hra pojednává o bordelu, který je obrazem společnosti. Tématizuje iluzi spokojenosti, spánku a smrti.
Návštěvníci tam přehrávají podle scénáře společenské role, které si vyberou.
V pokojících sní biskupové, generálové, soudci.
Heinrich von Kleist: Princ Homburský
Inscenace "Prince Homburského" je scénickou polemikou o společnosti a jedinci, řídících hodnotách
a ubývající skutečnosti. Reflektuje několik výrazných aktuálních fenoménů, kterými jsou identita
a proměnlivost, vztah jedince a kolektivu, představy a skutečnosti.
Naše společnost - systém nás zahlcuje obrazy bez souvislostí. Jednotlivec se snadno propadá
do svého podvědomí. Obrazy propagandy a podvědomí se mísí. Propadáme se do neskutečna.
Líbej mě, líbej...
aneb Sen o kostkované košili Jiřího Šlitra
Nostalgicky úsměvné retro inspirované snem jednoho chlapce, kterému se v roce 1969 zdál sen o Jiřím Šlitrovi a v časopise Sedmička mu položil otázku, zda by se z toho snu dal udělat balet?!
Jiří Šlitr odpověděl na tuto otázku svým svébytným humorem a právě tato odpověď vedla inspirativně
k vytvoření kolektivního autorského divadelního tvaru s lehkým odkazem na tvorbu divadla Semafor.
V představení se tedy nejen zpívá, mluví, ale i "baletí"...
Martin McDonagh: Mrzák inishmaanský
Billy je inteligentní. Billy má odvahu. Billy má své sny. Jenže chudá irská vesnice kdesi na pobřeží
a přízemnost jejích svérázných obyvatel uzavírají život Billyho, mrzáka a sirotka, do klece,
kterou už nechce dál snášet. Kdyby tak mohl odjet do Ameriky.
Komedie drsná i melancholická jako irské pláně.
„Dokud sbírá kalamáře, nesbírá aspoň lidský uši.“
Česká premiéra hry Güntera Grasse, nositele Nobelovy ceny za literaturu.
Taková normální rodinka, když voda stoupá..
Inscenace je podporovaná Klubem za záchranu činohry.
Projekt FRVŠ: Komunikace režiséra s hercem v bakalářském studiu činoherní režie
Jedno ze zásadních her tzv. absurdního divadla. V pořadí druhá hra spisovatele Samuela Becketta,
ale o nic méně závažná či aktuální. Jevištní podobenství o prázdnotě dnešního světa a a společnosti
podávané formou svérázné grotesky.
Tato divadelní metafora světa paradoxně začíná slovy: "Skončeno, je to skončeno, skončí to,
možná to skončí." Je ve světě, který nedává smysl, život roven pouhému čekání na konec?
Člověk lapený do tisíce mříží.. a tisíc mříží tíží.. a za tisící mříží žádný svět.
Stáří jako doživotní vězení, jako zapomnění, jako izolace v bezmoci.
Absurdní tragikomedie o stáří.